Není to tak dávno, co i u nás byla móda školních pozemků. Jednalo se v podstatě o zahrady mimo prostory školy, avšak většinou od ní ne příliš vzdálené. Na nich žáci sázeli rostliny a učili se klasickým zahradnickým pracím, jako je například plení či okopávání. Je jasné, že mezi žáky byla tato aktivita poměrně oblíbená, především proto, že se dostali z lavic a kontrola učitelů nebyla až tak přísná. Navíc mohli výsledky své práce v podstatě okamžitě vidět, což jim dávalo pocit, že skutečně něco dokázaly.

Problém však byl v tom, že tuto aktivitu šlo provozovat v podstatě pouze na jaře. Sázet se také musely takové plodiny, které stihnou vyrůst, než skončí škola, ideálně již v květnu či na začátku června. Nejčastěji se používal hrášek či ředkvičky, které si děti mohly po sklizení odnést domů.

Zde je tedy jasné, proč se to školám příliš nevyplatilo. Pokud měly pozemky v pronájmu, musely jej platit po celý rok, i když na nich nikdo nepracoval. Také bylo nutné se o ně po celou tu dobu starat – opravovat plot, udržovat kůlnu s nářadím v dobrém stavu a na jaře připravit půdu.

Co se dětí týče, tak ty to sice bavilo, avšak příliš se toho nenaučily. Záhony byly většinou příliš malé, než aby na nich mohli pracovat všichni najednou, a čas byl omezený obvykle na dvouhodinovku, přičemž se do ní započítávala i doba, po kterou trvalo dojít ze školy na pozemek a z pozemku zpět do školy.

Nelze se tedy divit, že se od toho po několika letech opustilo, zvláště vzhledem k neustále rostoucím cenám. Jistě, nápad to byl teoreticky dobrý, avšak neměl příliš šancí uspět, alespoň ne v takové podobě, v jaké byl realizován. Základní práce na zahradě jsou však něčím, co by měl umět každý z nás. Proto by měli tento úkol převzít rodiče. Právě ti totiž mají na svého potomka v tomto ohledu více času, což v tomto případě oběma stranám jen prospěje.